Jistě každý umí číst, ale někdo přečetl slabikář a tím to pro něj zvadlo. Možná tak ještě občas mrkne do novin, ale jinak ho knihy nebaví. Nelze mu to zazlívat. Je každého věc, jako má zábavu či koníčka. Ale je třeba si uvědomit, že literatura je zde k poučení i zábavě a pokud někdo umí skloubit obě věci dohromady, tak se považuje za dobrého spisovatele. Jenže to umí málokdo. V literatuře pro děti je to obzvlášť jedinečné. Když mohou číst něco dobrodružného a při tom se poučit. Je jedno v čem to je, ale poučit. Například knihy pana Jana Matzala Trosky kluci hltali jako zběsilí.
V dobrodružných příbězích se hrdinové vydali do Vesmíru a pan Troska nenápadně podsouvá dětem moderní a tehdy nové poznatky z fyziky, chemie a podobně. Je to velmi nenásilná forma, pro děti jako dělaná. Knihy nesly společný název „Zápas s nebem“ a byly uchvacující. Jen my, jako děti jsme se divili tomu, že jsou na Měsíci a Marsu obludy, tedy život, když jsme se učili něco jiného. Teprve potom nám bylo vysvětleno, že v době psaní těchto knih tyto poznatky ještě nespatřily tak úplně světlo tohoto světa. A slavný kapitán Nemo? Toho si pan Troska prostě vypůjčil od pana Verneho, který psal knihy podobného charakteru.
U nich se člověk učil zase zeměpisu. Ve většině jeho knih se hrdinové vydávají na cesty a malý čtenář se tak nenápadně učí, kde leží, která země. Jen díky jeho knihám některé děti, ano já také, uměly najít na mapě některá města a kontinenty, aniž zvládaly zeměpis jako takový. Nu v neposlední řadě nemůžeme zapomenout také na Karla Maye, největšího vyprávěče všech dob. I když v USA ani jinde nebyl, popsal vše dopodrobna, protože si to nastudoval v mapách a jiných knihách. Sám se vydal na cesty až hodně později, když už vlastně byl knihy napsány. Ale o tom si budete muset přečíst až v příštím článku.